Kroniky světa Po
Román existuje ve dvou verzích. Ta první, nikde nepublikovaná, se odehrává v USA. K přepsání jsem vyzval jednoho dnes známého politika. Kdyby tehdy, před cca dvaceti pokračoval ve slibně našlápnuté spisovatelské kariéře (úspěch v CKČ), třeba by nám dnes Vidlák na politické mapě scházel. Sice jsme spolupráci už během první kapiloly vzdali, ale byl to on, kdo navrhl přenesení děje k nám do Čech.
Ukázka:
Co nejtišeji jsem přeběhl ke stěně pravého domku. Nic se nestalo. Po jednom přeběhli ostatní za mnou. Buď Velký John nepovažoval hlídku za nutnou, nebo usnula.
Vzal jsem za kliku. Jasně, nezamykají. Proč taky ve Světě Po zamykat. Pomalu otevřít. Před námi byla tma chodby. Oči si ale rychle zvykly a já rozeznal dveře do další místnosti, snad původně obýváku. Teď už šlo do tuhýho. Pomaličku jsem stlačoval kliku, aby ani nezaskřípěla. Jen malinko jsem pootevřel a škvírou nakoukl dovnitř. Oknem se do místnosti dostalo trochu světla a já jako první uviděl ženu. Ležela nahá na desce stolu bokem ke mně. Ruce roztažené provazy do stran. Co to…? Kývnul jsem na Danu, aby se podívala.
"To je normální, když se Velký John nabaží hrátek, tak ji takhle nechá do rána, přece ji nepovede mezi ostatní otroky, myslím, že to je Týnka, tedy Kristýna," zašeptala mi do ucha. Aha.
Nakouknul jsem znova. Ano, u stěny, tak jak to holky popisovaly, je postel a v ní chlap. To by měl být John, jenže s tou holkou jsme nepočítali. Co když začne ječet, až uvidí cizího chlápka v neprůstřelný vestě, a k tomu se samopalem v ruce? Naznačil jsem Daně, aby se držela hned za mnou, a otevřel dveře. Vrzly! Děvče na stole otočilo hlavu a… Rychle jsem dal ukazováček před pusu. Pssst. Dana se prosmýkla vedle mě a kývnutím ji pozdravila. Holka na stole zaklonila hlavu a zazubila se ve šťastným úsměvu.
Vedle mě se objevila Andrea a naznačovala, že si Velkého Johna pohlídá. Dobrá, pokynul jsem Lubošovi, aby zůstal s Andreou a otočil se na to spoutané děvče. Zvedl jsem dva prsty a ukázal ke dveřím na protější straně a pak ke schodům do patra. Pochopila a hlavou naznačila směr ke dveřím. Fajn, poslední je hned vedle.
Jarek mě předběhl a už se skláněl u dveří a opatrně je otevíral. Menší pokoj s jednou postelí. Zůstal jsem u dveří, abych měl výhled do obou místností.
Jarek mezitím přišel blíž k lůžku, ale najedenou se nerozhodně zastavil a podíval na mě. V tom momentě jsem i já zjistil proč. Za tělem se nad dekou objevila dívčí hlava. Poznal jsem ji – byla to ta nejmladší otrokyně! Holka vykřikla a zatřásla ramenem spícího muže. A v příští vteřině se toho stala spousta.
Spáč otočil hlavu, vytřeštil oči a snažil se zvednout. Jarek na něj zařval, ať dá ruce vzhůru a nechá tu holku. Neodvažoval se střílet, ale určitě se bál, aby ji ten chlap nepoužil jako štít stejně, jak to udělal John tehdy v chrámu. A ke všemu se hlukem zřejmě probral Velký John a Andrea vystřelila ze samopalu. Jen jednu ránu, ale zkuste vystřelit v místnosti do naprostého ticha. Nezasáhla ho, vypálila nad Johnovu hlavu a vzápětí mu vrazila škorpiona za ucho a zaječela, ať se ani nehne, jinak mu tu palici ustřelí.
Ten výstřel jsem neviděl, to zaječení nešlo přeslechnout a stálo za to. Andrejka vypadala jako furie. Počítám, že by to klidně zmáčkla. Jenže mezitím mi zase uteklo, co se dělo vedle. Když jsem se podíval zase sem, klečel ten muž na posteli a dívka vykukovala ZA jeho ramenem! Jako by ji chránil! Jarek na něj mířil a pořád řval, ať tu holku nechá odejít. Rozsekla to až Dana. Protáhla se kolem mě a klidně prohlásila:
"Dobrý, Jarku, on jí neublíží. Je to Turbo a Olga."
Sado maso hrátky, vzpomněl jsem si. Jen mě nenapadlo, že tou jeho submisivní partnerkou bude děvčátko staré jako Andrea.
Olga chvíli nevěřícně zírala na Danu, ale pak se k ní vrhla. Nechal jsem Jarka mířit na Turba a vrátil jsem se k Velkýmu Johnovi. Uvolnil jsem pouta té holce na stole. Byl to mohutný a bytelný stůl a spousta provazů přivázaných k jeho nohám i otvorům v desce dávala tušit, k čemu byl často používán. No co, použijeme ho i na naše nové kamarády.
"Andreo, zvedni ho. Přivážeme ho sem."
Nadšeně se na mě zašklebila.
"Slyšels, vstávej!" ustoupila o dva kroky stranou. Velký John se nahý vyvalil z postele. Ano vyvalil, proti tomu, jak vypadat tehdy před rokem, strašně přibral. Bečka sádla.
"No tak!" Křikla na něj Andrejka. John se totiž podíval ke dveřím, odkud vyšly Olga s Danou, rozkročil se směrem k nim a rozeřval se:
"Kurvo jedna! Děvko podrazácká. Ty jsi je sem přivedla! Tebe," ukázal na Danu, "jsem měl zabít, ty…" V tom mu Andrea vrazila samopal vší silou do páteře. Kupodivu to ucítil a otočil se k ní:
"Ty mrcho malá. Co si o sobě myslíš?"
"Že mám v ruce samopal a ty ne. Tak padej ke stolu."
Zaváhal, jako by se rozmýšlel, jestli má Andreu poslechnout. Připomnělo mi to Davida a Goliáše.
"Počítám do tří," Andrejčin hlas přímo studil.
Ona ho fakt zabije!
"Jedna – dvě – "
John poslechl a lehnul si na desku stolu.
"Počkej, až tě dostanu… něco uvidíš, ty, ty…"
"Ruce do stran," zavelela a já spolu s Lubošem jsme Velkého Johna přivázali. Tak a teď ještě Turba. Ani se nevzpouzel, zato Olga vypadala, že se mu vrhne kolem krku.
"Ještě nohy. Roztáhni je, ty hajzle!" to zařvala Andrea na Johna.
Má pravdu. Při jeho síle by byl schopen utéct i se stolem.
"No tak, mám tě tam nakopnout?"
Ona by to s chutí udělal, tak ho nenávidí. Chtěl jsem zasáhnout, ale Andrea mě gestem zarazila.
"Čubko hnusná, chceš vidět chlapa?" John se vztekal, ale nohy roztáhl.
"Jo, chci se podívat na koule Velkýho Johna."
"Andreo! Co je to za výraz!" asi jsem ji neměl nechávat dívat se na ty filmy…
"Tak se dobře dívej!" John si mohl hlavu vykloubit, jak se otáčel, aby viděl, co Andrea udělá.
"Omlouvám se, Tome," odpověděla mi s přehnaně provinilým výrazem, "chci se podívat, jaká varlata má to tlusté prase. Už je to lepší?"
"Jo, o moc!" Kývnul jsem na Jarka a přivázali jsme ty sloní nožky k nohám stolu.
"Tak, co jsi zjistila?" pokračoval jsem ve hře.
"Hmmm," s pohledem upřeným na Johnův zadek pokývala znalecky hlavou, "nic moc. Spíš bída s nouzí. Čekala jsem je o hodně větší. Takový pidikuličky."
"Ty fracku! Počkej, až ti ho tam vrazím, to teprve něco uvidíš!"
Hezky ho naštvala!
"Hele Tome, já myslím, že jsou tak malý, že budu mít i problém se trefit."
V prvním okamžiku jsem myslel, že ho chce nakopnout, ale ona zvedla samopal a demonstrativně cvakla pojistkou. No, počítám, že ho zajistila, John to ovšem neví. Zůstal jsem klidný, když namířila Johnovi mezi nohy.
"Přestaň sebou vrtět, Veliký Johne, nebo ti ustřelím i něco jinýho!"
"Mrcho, kurvo, děvko, svině, svině! Neopovažuj se…!" Veliký John měl strach! Hlas mu přecházel do fistule jako by mutoval! Tak to bude ta naše potvůrka Andrejka nejspíš spokojená…
"Zabiju tě! Z kůže tě stáhnu! Na plot tě narazím! Mrcho! Děvko!" I nadávky mu už došly!
"Doopravdy mě zabiješ? Tak to chci vidět." A vystřelila. Lekli jsme se všichni. Velký John zařval a vypoulil oči. Než jsem se stačil vzpamatovat a rozeběhnout se podívat, kam ho zasáhla, neviňoučkým hlasem se mě zeptala:
"Proč to prase kvičí? Já se fakt netrefila!"
"Tak to je musí mít vopravdu mrňavý," vypadlo ze mě s úlevou.
Mávla samopalem, "ale mám ještě třicet osm pokusů…"
To už jsem nevydržel.
"Konec s hraním! Máme spoustu práce. Jarku, pohlídej je, a kdyby se jim něco nelíbilo, tak jim ty koule klidně ustřel. Holky," oslovil jsem čtveřici přítomných žen, "jdem osvobodit zbytek otroků."
Venku jsem ještě zavolal Zuzaně, že může přijet. Stejně už byla na cestě. Slyšela výstřely.
Recenze na knihu Kroniky světa Po