Žoldačka Darja

Žoldačka Darja je mizerná čarodějka, ale slušná šermířka. Ovšem ten trošek magie, který ovládá, dokáže dokonale využít. Karty hraje jako... no jako čarodějka, protože se umí podívat očima protihráče, jaké karty drží. A při šermu, když je nejhůř, prostě zaječí protivníkovi v mysli...

Žoldačka Darja - ukázka

Ráno ještě za tmy jsem už pospíchala dál. Za chvíli bylo jasno. Samota. Domek propojený s chlévem a stodolou. Před ním ohrada, výběh pro ovce a kozy.

Ano, prostranství před domkem a celý výběh byly kopýtky dokonale udusané. Sice žádná sláva, ale neskonale lepší než hluboký sníh.

Hospodář už je vzhůru a s vidlemi se podezřívavě dívá na ranního příchozího. Když vidí promrzlou ženskou, vidle skloní. Ani můj meč mu nevadí.

"Máš něco horkýho do žaludku?"

Zavrtěl hlavou: "Ne, ale řeknu ženě, aby uvařila polívku. Pojď dál."

"Medovinu máš?"

"Ne. Jen trochu vína."

"Dobrá, dej ho vařit. A vzbuď ženu i děti a utíkejte odsud."

Nechápavě se na mě podíval.

"Mám v patách bandu žoldáků."

"Ale… mám tu ovce, kozy, jednu svini…"

"Život je cennější, ale dělej, jak myslíš."

Přikývl a rozeběhl se do domu. Já zatím odvedla Rea do stáje. Sena tu bylo dost. Z komínu na chalupě se vyvalil dým.

Za chvíli vyběhl hospodář s kastrolem z pálené hlíny plným horkého vína. Trochu kyselejší, ale ujde. Vzápětí vyvedl svoji ženušku a pět dětiček přes stáj někam k lesu.

Vím přesně, kde čaroděj je, Vlk se plíží za nimi. Sedla jsem si na lavici a vychutnávám horký nápoj. Teplo se mi rozlévá po celém těle.

Dopila jsem přesně v okamžiku, kdy se objevili mezi stromy. První mě zahlídnul chlap s dlouhými, jinovatkou prokvetlými vousy i vlasy. Taky jste měli krušnou noc, co…

"Je moje," zaječel a pobídl koně ke cvalu.

Zřejmě chceš odměnu za můj život. No, to se budeš muset hodně snažit.

Před ohradou seskočil s koně a s mečem v ruce se rozeběhl proti mně. To není vůbec špatné, půjdou-li po jednom. V poslední chvíli jsem zadržela Vlka, který se rozhodl toho opovážlivce ztrestat.

"Tak pojď, ty děvko!" řval a mával do stran mečem. Tím máváním mě nechtěl zastrašit, to mu jen na sněhu podjížděly nohy. Musím si dát pozor.

Stoupla jsem si, vytáhla meč a popošla mu pár kroků vstříc. Zaútočil sekem přímo z rozběhu. Tak uvidíme, kdo stojí pevněji. Vší silou jsem sekla proti němu. Meče se střetly a – chlápek pokračoval dál. Nohy mu sklouzly a on padal na záda. Druhou ranou jsem ho ještě ve vzduchu zasáhla do ramene těsně vedle krku. Tak to máme prvního.

Mezitím skupina dojela k ohradě a sesedla. Sakra! Tři z nich si připravují kuše. Zbabělci! Další tři se blížili ke mně. Hezky dva ze stran a třetí přímo proti. Dobrá, tři se ještě dají zvládnout. Stáhla jsem se ke stěně domu. To není dobré místo pro šermíře. Tedy pro normálního šermíře. Je jim vidět na tvářích, jak jsou spokojení, že mě zmáčkli, že nemám kam ustoupit. Jenže já nejsem ochotná ustupovat. Přehodila jsem zbraň do levačky a pravou zajela za kazajku pro nůž.

Pak to šlo jako po másle. Prostřednímu jsem začala ječet do mysli. Po tom vpravo hodila dýku a na toho vlevo zaútočila. Ani se moc nebránil v domnění, že mě jeho druh za moment zabije. Jenže ten se držel oběma rukama za hlavu a jen úpěl. Stačily mi dva seky, abych mu srazila meč a probodla ho. Pak jsem se ohlídla. Jo pořád stojí na místě. Oblíbená otočka s mečem obouruč a ten poslední je na dvě půlky.

Tak to máme celkem čtyři. Zatím dobrý. Ne. Špatný. První chlap s kuší se vzpamatoval a míří. Vletěla jsem mu do mysli a přesně v momentě, kdy vystřelil, jsem uskočila stranou. Vypadalo to, jako bych měla obrovské štěstí… Míří druhý. Zase jsem dokázala v poslední chvíli uskočit.

"Ta svině je rychlá jako blesk," ulevil si střelec.

"Houbeles rychlá," křiknul Oran, "přečte si, kdy chcete střílet. Palte všichni najednou!"

Jo, čaroděje neoklamu. Zvládnu přečíst dva… když se stáhnu z Vlka. Vlk!

Běž!

Zatímco dva střelci čekali, až se připraví poslední, přes ohradu se přehouplo velké šedivé tělo. Vzápětí byl krajní střelec stržen na zem a Vlk mu rozerval hrdlo.

Zmiz! Zařvala jsem na fáma. Ale to už vystřelila druhá kuše. Šipka se zastavila na zaklínadlech a Vlka jen píchla. Skokem se otočil, ale místo, aby se rozeběhl, zakňučel a zkroutil se do klubíčka! Sakra, čaroděj!

"Stůjte!" zarazil Oran zbývající dva muže s meči a sám se blížil k Vlkovi. Cítila jsem, jak z něj servává ochranná zaklínadla. Jestli něco neudělám, je ve chvilce po něm. Vnikla jsem do mysli tomu třetímu žoldákovi s kuší. Právě ji připravil ke střelbě. Promítla jsem mu obraz, jak proti němu běžím, ale ze strany! Nezkoumal, jak jsem se tam vzala, prostě viděl mě, můj meč a slyšel můj řev. Nikdo by na jeho místě nezaváhal. Zamířil kuši na mě a z blízkosti vystřelil. Nemohl se netrefit! Až na to, že můj obraz se vzápětí rozplynul a bolestivé zaječení čaroděje prozradilo, že zasáhnul někoho úplně jiného.

Vlku pryč! Zmiz! Hned!

Škoda! Šipka Orana jen škrábla na rameni. Ovšem nešťastný střelec v dalším okamžiku proletěl vzduchem a narazil hlavou do sloupku v plotě.

Díky, čaroději. To máme šest. Zbývá jeden s kuší a dva s mečem.

"Běžte se s ní pobavit! A buďte opatrní!"

Oran a nabádá k opatrnosti? No to mě podrž! Čaroděj se drží za zraněné rameno a posílá onu dvojici na mě. Toho zbývajícího ale přivolává k sobě. Výborně, než ti ošetří rameno, vyřídím tyhle dva.

Jenže oni nespěchají. Už něco viděli, tak se přibližují ostražitě, každý z jedné strany a nijak netouží po smrti. Ale já zase nemůžu čekat dlouho. Po chvilce jejich přešlapování a váhání útočím na toho vlevo. Druhý je dost daleko, aby byl nebezpečný. Protivník couvá, já se nejprve dostávám za něj, abych nikoho neměla za zády, a pak drtím jeho obranu a vrážím mu meč do boku.

Co ten druhý? Couvá, normálně utíká! Ale Vlk vrčí, co – aha, ten s kuší se zase chystá. Vnikám střelci opět do mysli a vyčkávám. Dlouze míří – teď! Chci uskočit, ale jako bych měla nohy přivázané k zemi. Ani se nehnu, zato cítím magii. Silnou magii. Ta svině Oran. Hodil na mě poutací zaklínadlo. Slyším čaroděje, jeho hýkavý smích…

Na tuhle vzdálenost nemůže netrefit! To je konec, holka!

Áááááá…

Šipka mě zasahuje do stehna. Sakra, jak to mířil? Nohou mi projíždí šílená bolest, jako by byla šipka ze žhavého kovu. Nepředstavitelný žár se šíří dolů ke kolenu i nahoru k pasu. Byla jsem už mnohokrát zraněná, ale nikdy to takhle nevypadalo. Posledním záchvěvem rozumu mi dochází – ta šipka nesla zaklínadlo bolesti! Tak na to ta svině čarodějnická potřebovala čas, ne na ošetření rány… A proto do stehna! Chce si to užít!

Pak už se přestávám ovládat, zřejmě řvu, kroutím se křečí, nevím, neslyším, nevidím, netuším, jestli ležím nebo stojím… Šipku! Záblesk myšlenky se prodral ohnivým příkrovem. Šipku! Copak cítím ruku? Vím, kde ji mám? Snažím se pohnout dlaní, najít svoje vlastní stehno, ale plamenná clona mi stravuje tělo a každý jeho kousíček se stal žhavým uhlíkem. Mysl úpí zalitá mořem bolesti. Jak mám vnímat pohyb ruky? Vtom prsty naráží na něco cizího. Chytám to a trhám. Necítím žádnou další bolest, nemůžu už víc cítit. Dokonce ani nevím, jestli to, čím cloumám, je šipka.

Najednou se rudá clona zvedá a já zahazuju tu zkurvenou šipku stranou. Ležím na zemi. Posouvám se po loktech blíž ke stěně domu a s její pomocí se pomalu zvedám. Teprve teď vidím, jak jsem si vytržením šipky roztrhla stehno, kolik krve mi smáčí kalhoty.

Sakra! Chlápek, co předtím vzal nohy na ramena, se statečně vrací a ten střelec opět nabil kuši a taky se blíží. To je konec. Dva jsou v tomhle stavu na mě moc. I jeden. Cítím, jak se mi točí hlava. Začínám vidět rozmazaně. To ta ztráta krve. Za chvíli omdlím.

Najednou se přes ohradu přenáší šedý stín. Vlk? Srazil čaroděje. Slyším zacvakání kuše a vzápětí zoufalý vlčí řev. Kurvy jedny! Vlka zasáhla druhá šipka se zaklínadlem bolesti. Chlap přibíhá a mečem svíjejícího se Vlka doráží.

Dotkla jsem se jeho odcházející mysli. Vlku! Vlku! … Díky. Jako bych zdálky zaslechla radostné ňafnutí…

Dřevěná stěna za mými zády ujíždí nahoru. Ne, to se já sesouvám dolů.

Meč už asi neuzvednu, ale mám nůž. Ti dva se sklánějí nad čarodějem. Nevstává… Tak rychle, vytáhla jsem zpoza kazajky nůž a skryla ho za zády. Snad alespoň jednoho ještě dostanu.

Vidím všechno v mlze, ale ti dva nechali Orana ležet a blíží se ke mně. Tak pojďte, rychle, dokud ještě vládnu rukou…

Náhle nový zvuk, zafrkání a rozmazané stíny za ohradou. Koně? Jezdci?

"Tady je!"

Poznávám hlas Zeana. Několik postav běží mlhou k ležícímu čaroději, jedna jde ke mně. Taky dobře. Vezmu s sebou ještě jednoho čaroděje. Jenom do té doby neomdlít.

Silou vůle se držím při vědomí, ruku na dýce. Šedivý obrys muže je už u mě, sklání se. Vytahuji dýku a bodám...

Už jen zdáli slyším výkřik: "Káčo jedna!"

To přece není hlas Zeana!

Recenze na knihu Žoldačka Darja 

Recenze na knihu Žoldačka Darja

Žoldačka Darja - Čarodějka Hairi 

     Čarodějové nesnáší houpání na lodi, mořská nemoc se s magií neslučuje. Darje nevadí, proto je v pokračování Žoldačka Darja - čarodějka Hairi vyslána prozkoumat území za mořskou bažinou...

Ukázka

Já jsem doprovázela knížete na nudných jednáních, ale při jednom za mnou uctivě přišel mladý písař:

"Paní promine, hledám někoho od knížete Rogluna, slyšel jsem, že se zajímáte o čaroděje Zeana."

"To ano, víš o něm?"

"Přímo ne, ale slyšel jsem, jak jeden arenský čaroděj říká, že konečně splnili úkol. Neřekl přímo, že ho dopadli, ale přišlo mi, že to tak myslí, protože po něm celou dobu pátrali. Víc nevím a je mi líto, že nemám lepší zprávu."

"Kdy to bylo?"

"Před čtyřmi dny. Večer jim pak přilétl fám se vzkazem, aby se vrátili do Arenie."

"I tak díky." Jestli je to pravda, tak jeho tělo časem najdeme.

"Paní je čarodějka?" pokračoval mladík.

Přikývla jsem bez velkého nadšení. Stále jsem odznak čaroděje nedokázala nosit.

"Víte, jeli jsme na šibeniční vrch…," odmlčel se a čekal, jestli mě to zajímá.

"Proč?" zeptala jsem se spíš proto, že to chtěl, než že bych hořela zvědavostí.

"Abychom přivezli těla oběšených a pohřbili je."

Zase se odmlčel. Já taky nic.

"A všiml jsem si," konečně pokračoval, "že je udupaná tráva směrem ke starému vrchu."

Tak to už bylo zajímavější. "Vy máte dva šibeniční vrchy?"

"No, ten starý se už dlouho nepoužívá. Proto mě to taky překvapilo, ale řekl jsem si, že možná měli moc odsouzených a že ho zase použili. Tak jsem se tam rozjel."

"A?"

"Nedojel jsem. Tedy až tam."

"Proč?" Strašné, takhle to z něho tahat.

"Já… neumím to popsat. Strach, přímo děs a hrůza, když jsem se blížil. I teď mi běhá mráz po zádech."

"Bál ses mrtvých?"

"Žádní tam nebyli."

"Jak to víš, když jsi tam nedojel?"

"Nedojel, ale už jsem tam viděl. Není přece normální, abych se roztřásl strachy. A Hnědka taky."

"Co? Kůň taky?"

"Jo, jančila a za nic na světě nechtěla jít dál. Nemohla byste se tam podívat? Jaké čarodějnické rejdy tam Arenští provozovali? Nikdo jiný tam být nemohl."

Ne že bych si něco slibovala, nejspíš ucítil kůň rozkládající se mrtvolu nebo nějakou šelmu, ale proč bych si nevyjela. Lepší než tahle nuda. Ovšem písař si nechal to nejlepší až na konec:

"Ale paní, ona tam nebyla ani šibenice."

"Cože? Někdo ukradl šibenici?" Tak tímhle měl začít.

"Dáš mi doprovod?" zeptala jsem se ho.

Přikývl, ale viděla jsem, že znejistěl. Buď se diví, k čemu potřebuje čarodějka ochránce, nebo neví, jestli někoho sežene.

"Jenom ukázat cestu, abych zbytečně nebloudila," uklidnila jsem ho.

Kníže Roglun neměl čelenku zabraňující čtení myšlenek. Přede mnou a před Vanem ji nepoužíval, což bylo vyjádření obrovské důvěry. Napojila jsem se na jeho mysl: 

Pane, zajedu se podívat na šibeniční vrch, prý tam straší.

Kníže jen přikývl.

Za chvíli jsem už vyjížděla z Vormonu doprovázená hned dvěma chlapy. Nakoukla jsem jim do mysli, co jsou zač. Starší byl hrobník a mladší biřic městské stráže.

"Jak to, že Vormon má dva šibeniční vrchy?" nedalo mi.

"No, to je tak," začal ten hrobník. "Původně mělo město ten vrch, kam jedeme. Dneska se tomu místu říká Starej šibeniční vrch. Jenže asi před třiceti lety tu řádila loupeživá banda, a když ji konečně pochytali, bylo potřeba pověsit patnáct nebo šestnáct chlapů a na Starým vrchu byla jen jedna šibenice. A navíc cesta tam vede po svahu a byla dost ouzká už před tím, než se po dešti ten svah utrhnul. Potom už hrozilo nebezpečí, že nějaký kočár s panstvem nebo povoz s odsouzeným sjede ze stráně. Tak páni konšelé tehdy rozhodli, že přesunou popravy na Novej šibeniční vrch. Je blíž, po lepší cestě a rovnou s pěti šibenicemi."

"Ta šibenice na Starém vrchu se už nepoužívá?"

"Ne, za celou dobu, co stojí ty nové, tak nebyla potřeba."

"A nemohli ji Arenští vykopat a přestěhovat na Nový šibeniční vrch?"

"To těžko. Jak jsem říkal, je to už třicet let. Z té šibenice zůstal jen ten kůl, zbytek už shnil a rozpadl se."

Vyjeli jsme na mírný kopec a před námi jsem zahlédla pět šibenic. Prázných.

"Tady musíme odbočit," upozornil mě biřic.

Opravdu, nepoužívaná odbočka nebyla skoro vidět a zdupaná tráva se už taky narovnala. Sama bych to asi přehlédla. Jeli jsme chvíli a najednou Rea zafrkal a pohodil hlavou. Magie? Po dvaceti krocích jsem ji už cítila také. Koně mých společníků začali být neklidní, magii samozřejmě neznali. Jo, na lidi to působí stejně.

Po dalších dvaceti krocích jsem už viděla na Starý šibeniční vrch a ještě něco. Přes cestu ve výši pasu byl natažen provaz vytvořený ovšem z magie, takže pro lidi neviditelný. Jen tak se tam vznášel, k ničemu nebyl přivázán. Jo, kdyby ho lidé viděli, mohli ho snadno podlézt, ovšem jakýkoliv dotyk by byl horší než pálení rozžhaveným železem.

Ale samotná magie, ve své čisté podobě, by vyprchala během několika okamžiků. Aby vydržela, musel být provaz spleten ze vzájemně provázaných zaklínadel. Desítkám nebo spíš stovkám zaklínadel bude trvat týdny nebo měsíce, než ta jejich magie úplně vymizí.

Zatím je to dokonalý způsob, jak zabránit v přístupu čemukoliv živému. Koně, kromě Rea, se už vzpínali a chlapům se taky nechtělo dál. Poslala jsem je na to rozcestí k Novému šibeničnímu vrchu, aby tam na mě počkali, a sama popojela až k tomu magickému provazu. Tady jsem sesedla a provaz sršící magií podlezla.

Před sebou jsem viděla kůl od staré šibenice. Stál tu, nikdo ho neukradl, ale byl zakryt zaklínadlem neviditelnosti, proto ho písař nezahlédl. Proč? Důvod bude v té beztvaré hromadě u paty kůlu. Došla jsem až skoro k němu a opatrně ho obcházela. Teprve z druhé strany jsem poznala, že ta hromada je lidské tělo. Zeanovo tělo! Klečel, připoutaný provazem v pase ke kůlu. To ale nestačilo, jeho vrazi použili znehybňovací zaklínadlo. Hloupá smrt. Zřejmě zasáhli zaklínadlem tělo čaroděje. Přestal ovládat ruce a nohy a postupně se začal dusit, jak se nemohl nadechnout.

Pak jsem ale něco zahlédla mezi vlasy, které mu zakrývaly předkloněný obličej. Prošla jsem zaklínadlem neviditelnosti a shrnula mu vlasy na stranu. V ústech svíral kartu. Kartu? To je vzkaz pro mě? Zabili ho, protože pomohl mně? Kartu držel pevně mezi zuby, ale podařilo se mi ji vypáčit. Byl na ní voják, ovšem někdo mu domaloval dlouhé vlasy…

Svině! Najednou se mi zdálo, jako by se Zeanova hruď nepatrně pohnula. Co je to za blbost? Dotkla jsem se magií jeho mysli. Nečekala jsem, že nějakou najdu, mrtví mysl nemívají, narazila jsem ale na stěnu spalující bolesti tak silnou, až jsem vykřikla a stáhla se. Svině! Svině! Nechali ho dýchat, ale zato použili zaklínadlo bolesti, aby při umírání trpěl jako zvíře. Čtyři dny! Z toho už musel zešílet. Mág Oran na mě to zaklínadlo před časem použil, a kdyby nebyl nablízku Van…

Opatrně jsem se vrátila do Zeanovy mysli. Obrněná proti žáru jsem postupovala hlouběji a hlouběji. Spalující bolest se i tak přelévala do mě a já pomalu ztrácela vládu nad tělem. Ale našla jsem ji! Zbyteček toho, co dělá člověka člověkem byl uchráněn před bolestivou výhní, ale potácel se na pomezí bytí a nebytí. Zean blouznil. Viděla jsem, jak mu démon smrti dává kartu a krutě se při tom směje. Jak k němu natahoval pařát s kartou, jeho tvář se ale změnila na – mou. Já byla pro Zeana démon smrti – bytost, která podle pověstí odvádí duše zemřelých čarodějů do zásvětí.

Stáhla jsem se zpod zaklínadla, kéž bych mu dokázala pomoct! Takhle jsem jen ze všech sil magií zaječela: 

Vane! Vane, slyšíš mě?

Snad by mě i na tu dálku mohl zaslechnout.

Co je, ozval se rozmrzele.

Potřebuju pomoct, mám Zeana, ale hoď sebou!

Co?! Kde?

Starý šibeniční vrch. Jeď na Nový vrch a uvidíš tam dva chlapy, ukážou ti cestu.

Ještě jsem zaslechla, jak řve na sloužící, že chce ihned koně a pak se mi ztratil.

Recenze na knihu Žoldačka Darja - Čarodějka Hairi